Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sid na táboře v Herolticích

Tak se poprve dostávám k psaní vlastních zážitků. Dyk řekl, že má svých starostí dost, ať se snažím sám. No, jsem sice ještě malý, ale šikovný. Tak se do toho pustím. Od Dyka jsem věděl, že v Herolticích je fajn a těšil jsem se. Vždyť budu mít velkého bráchu a Radku na ochranu. Omyl, Dyček zůstal doma, aby nebylo Pepovi smutno.                                                                                       Heroltice nás přivítaly lijákem, blesky křižovali nebe a hromy rachotily, asi aby nás pěkně postrašili. Ale na mě si nepřijdou. Večer jsme pěkně poprosili o pěkné počasí a ono to zafungovalo, celý týden nám sluníčko prošimrávalo kožíšky a vlásky. Druhý den nás rozdělili do dvou skupin. Mladší a starší hafani, třetí skupina přijela trénovat agility.                                              Nás dostala cvičitelka Monika, Radka s ní moc spokojená nebyla, ale já jo. Já jsem totiž všechno co po nás chtěla už uměl a tak jsem dostával jednu pochvalu za druhou. Dokonce jsem si od Moniky vysloužil přezdívku Profesionál. A to jsem byl nejmladší, protože fenečky-sestřičky, které byly mladší, odjely už třetí den. A co kamarádů jsem na táboře poznal: choďanda Bára, irčan Meny,pšeničák Lucky,kolie Adýsek, křížení choďáci Nela a Kuky, rotweilerka Roxi, ohařka Žofinka,jezevčice Júlinka a další a další. Ale hlavně Megie, kříženka krysaříka, úžasná parťačka, se kterou jsem si nejradši hrál.                                                                                                               Musím se pochlubit, že jsem se stal maskotem tábora. Všichni mě drbali a chválili, dokonce se jedna paní ptala, jestli je něco, co neumím. A to měla prosím tři psy, kteří běhají agility.                 My jsme totiž neměli jen poslušnost, učili jsme se přecházet po různých površích, měli výuku tance, agility, Radka mě vzala k ohni, do vody, takže jsem i trochu plaval. Dokonce jsem potápěl hlavu pro kameny, které mně a Báře Radka s Maruškou házely. Někde jsem potřeboval trochu popostrčit, ale když jsem zjistil, že to dám, druhý pokus už byl parádní. jen jízdu na kolečku (túčku) jsem nezvládl, z toho jsem vždycky vyskočil. A to se na něm vezl i 50ti kilový berňák. Agility překážky jsem si oblíbil natolik, že jsem si každé ránosám proběhl tři tunely, přešel kladinu a Áčko, za pomoci Radky i lavičku a jednu skočku. Skákat bych totiž zatím moc neměl, abych měl fit klouby. Skoušeli jsme i slalom, ale ten taky pro štěňata ještě není, nesvědčí prý páteři. Chatku jsme měli hned u agility překážek, Radčinu oblíbenou 27ičku.                            Ale abych se pořád jen nechlubil, musím se přiznat, že bonusovou disciplínu jsem málem nedal. U brány byla nachystaná čtyřkolka s vozíkem, na který nasedl hafan i páníkem a pan údržbář nás vezl tak 200metrů tam a zpět podél areálu. Čučel jsem, málem hlásku nevydal, ale jen do doby, než se s námi to monstrum rozjelo. Pak jsem spustil. Ječel a ječel a Radka neradka, chtěl jsem se jí vyrvat z náruče, skočit z toho šíleného stroje dolů a někam se schovat. Ale řval jsem jen do otočky. Na zpáteční cestě cestě, mně došlo, že takhle se před Megie prezentovat nemůžu  a začal jsem si jízdu užívat a zjistil, že je to moc príma zážitek.   Poslední den jsme měli celý závodní. Různé překážky s nástrahami ( rozházené párky v trávě )na čas dopoledne a odpoledne " opičí dráhu ", kterou jsme museli projít jako tým. Co pes, to i pán. Byla to velká švanda. Vůbec nejvíc se mně líbila Radka nacpaná do pytle, hopsající jak postřelený klokan. Mohl jsem ji lehce předběhnout, nebo ten pytel z ní strhnout a zopakovat si tak trošku obrany. Ale když jsem viděl, jak se pachtí, vesele jsem si poskakoval s ní. No co vám mám povídat, bylo nás tam přes dvacet týmů a já s Radkou, mezi těma velkýma a staršíma hafanama, jsme obsadili třetí místo. Málem bych zapomněl na Radčin úspěch, vysoutěžila si tričko za první místo ve chválení svého pejska za jeho výkony. Nás u toho nechtěli, museli jsme zůstat v chatkách a o tu legraci nás připravili. Bylo to už druhé paniččino vítězství v této disciplíně. Když byla v Herolkách poprve s Dyčkem, tak taky vyhrála, tenkrát jen čokoládu, takže se mnou si dost polepšila.                                                                                        Radka si myslela, že se odnaučím štěkat na každého psa, kterého potkám, což se nějak nepovedlo. Velký, malý, každému musím říct, hele, tady jsem já Sid. Prý je panička zvědavá, co budu dělat, až pojedu na výstavu, tam prý přijdu o hlasivky, když budu štěkat na každého psa, kterého potkám. No uvidím, moje první výstava se už blíží.                                                               Všem svým novým čtyřnohým i dvounohým kamarádům posílám svoje HAF,HAF,HAF. a taky mamce a taťkovi. Orsid Krosandra - Sid

 

 

Náhledy fotografií ze složky Sid v Herolticích2011

 

 

Portrét



Poslední fotografie




Archiv

Kalendář
<< listopad / 2017 >>